1. Sociální sítě slouží jako úložiště osobních údajů. Tyto údaje lze poměrně snadno od uživatelů sociálních sítí získat a následovně zneužít například v rámci nebezpečných komunikačních technik. Řada uživatelů sociálních sítí zveřejňuje své fotografie se zachyceným obličejem, sociální sítě obsahují i fotografie mladistvých, které lze právě díky zveřejněné fotografii tváře účinně manipulovat. Fotografie tváře je jedním z nejsnadněji zneužitelných osobních údajů, protože umožňuje jednoznačnou identifikaci oběti. Časté jsou případy, kdy kyberútočník získá fotografii nezletilé oběti, kterou pak následně vydírá tím, že jí vyhrožuje zveřejněním fotografie s dehonestujícím doprovodem (např. toto je zloděj, toto je gay, toto je děvka). Osobní údaje lze zneužít explicitně i pro phishing, pharming, obecně metody sociálního inženýrství. Velké nebezpečí také představuje nevědomé sdílení osobních údajů prostřednictvím různých aplikací a her. Ty často v licenčním ujednání obsahují informaci o tom, že uživatelské údaje uživatelů aplikace budou šířeny a sdíleny s ostatními. Kdo z nás si však čte licenční ujednání? Neznalost ovšem neomlouvá! Smutná statistika vypovídá, že 98 % dětských uživatelů internetu v ČR sděluje lidem známým z internetu své osobní údaje (E-Bezpečí, 2009).

2. Uživatelé sociálních sítí se chovají v kyberprostoru jinak než v běžném životě. Tento problém souvisí s budováním virtuálních sociálních vztahů jiné úrovně, které jsou spojeny obecně s fenoménem anonymity uživatelů internetu a otevřeností virtuálního prostoru pro komunikaci. V rámci virtuálních prostředí totiž uživatelé (narozdíl od reálného světa) komunikují bez rozdílu věku a pohlaví, může snadno docházet ke komunikaci dětí s dospělými, mizí vymezené společenské role, dochází ke snadnému překonání různých komunikačních bariér (introvert může virtuálně komunikovat podstatně snadněji než v běžné interpersonální F2F komunikaci), mění se sociální statut budovaný v běžných sociálních skupinách apod. Velký rozdíl představuje také řešení komunikačních konfliktů, sociální sítě neučí budovat kompromisní řešení, což naopak řada běžných komunikačních situací vyžaduje. V rámci sociální sítě se jednoduše "odpojíte", pokud se vám komunikace přestane líbit.

3. Sociální sítě jsou prostorem pro existenci sociálně-patologických jevů, zejména kyberšikany, kybergroomingu, sextingu, kyberstalkingu apod. Díky neexistujícímu systému ověřování pravdivosti osobních údajů uživatelů může docházet například k situacím, kdy uživatel-manipulátor předstírá jiný věk a vzhled a využije důvěřivosti uživatelů, kteří pak svolí k osobní schůzce (tzv. kybergrooming). Ta může skončit tragicky, jak dokladuje nedávno řešený případ Ashleigh Hallové, která byla uživatelem Facebooku zmanipulována k osobní schůzce a zavražděna. Díky zveřejněným fotografiím a základním osobním údajům se uživatelé sociálních sítí zdají být věrohodnější, opak je však často pravdou. Na pravdivost informací v sociálních sítích nelze spoléhat. Výzkumy dokazují, že 42,5 % dětí je ochotno jít na osobní schůzku s člověkem, kterého znají jen z internetu (E-Bezpečí, 2009).

Sociální sítě mohou také sloužit jako nástroje pomsty, pro útočníky je snadné vytvořit útočné diskusní skupiny zaměřené na konkrétní osobu či falešný profil oběti s urážlivým obsahem, časté je také zneužití fotografie uživatele pro fotomontáž a následné šíření tohoto obsahu ostatním uživatelům. Tyto projevy lze zařadit mezi tzv. kyberšikanu, které je dle statistik vystaveno 39 % uživatelů internetových sociálních sítí. 25 - 35 % dětí (ve světové populaci) se také stalo oběťmi kyberšikany. Ačkoli jsou sociální sítě opatřeny "záchrannými tlačítky" pro nahlášení závadného obsahu či jednání, ke kyberšikaně uživatelů dochází a docházet pravděpodobně bude i nadále.

Podle výzkumného šetření E-Bezpečí na vzorku více než 1000 dětí má 14,5 % českých dětských uživatelů internetu účet na sociální síti Facebook. Je tedy jasné, že děti sociální sítě aktivně využívají a tráví v kyberprostoru vysoké procento svého volného času.